Rozhovor>>Som niekde uprostred toho...

Som niekde uprostred toho...

Rozhovor s Viliamom Poltikovičom o slobode a radosti tvorby a života

marec 2011 Tomáš Hučko

Tento rozhovor vznikol ešte v októbri minulého roka v Čadci, na Etnofilme. Chvíľu to trvalo, kým som ho prepísal a upravil. Takže keď som ho posielal na autorizáciu, adresát bol už kdesi hlboko v peruánskom pralese a nakrúcal tam svoj nový film. Pošta tam nechodí, ani elektronická. Trpezlivo som čakal, veď v prestávke festivalových filmov sme sa nerozprávali o nejakých horúcich témach, ktoré by nemali byť aktuálne aj po polroku či aj neskôr. Z Prahy sa Viliam opäť ozval začiatkom marca. K textu rozhovoru nemal žiadne pripomienky, spolu s manželkou opravili len moje prehrešky voči spisovnej češtine, za čo im aj touto cestou ďakujem.

S Viliamom Poltikovičom sa dokážete baviť na mnohé témy. Napríklad vám porozpráva o ufónoch, navštevujúcich peruánske regióny. Alebo o domorodcoch v Amazónii, ktorí v zmenenom stave vedomia komunikujú s rastlinami, bylinky tam ľuďom rozprávajú o svojich liečivých účinkoch. Trebárs taká ajahuaska...1

Ale porozprávať sa Poltikovičom nemusíte len o paralelných svetoch, zdá sa, že celkom dobre rozumie aj svetu, v ktorom žijeme a ktorý mnohí považujeme za reálny. Viliam Poltikovič totiž videl hodne zákutí našej zemegule, precestoval ich a nakrúcal o nich dokumentárne filmy. Jeho záujem o ďaleké kraje nie je turistický, hľadá v nich čosi, čo katalógy neponúkajú. Ale režisér pozná tiež viaceré zákutia svojej bývalej vlasti, Československa, navštevuje pritom aj miesta, kam sa turisti ani „sviatoční filmári“ dodnes nehrnú.

Viliam Poltikovič
Viliam Poltikovič

Prednedávnom sa so štábom vrátil do Rudnian a do Žehry, kde v roku 1992 nakrúcal film Stěhování osady. Na 16. ročníku Etnofilmu v Čadci sa premietal jeho film Romský král, v ktorom okrem iného sleduje aj súčasné osudy protagonistov pôvodného dokumentu. Vydáva sa za nimi do Čiech i do Anglicka, s empatiou a za pomoci trpezlivej, „klasickej“ observačnej metódy načrtáva pôsobivý skupinový, sociologicky cenný portrét.

S Viliamom Poltikovičom sa môžete teda porozprávať aj o dokumentárnom filme, napríklad o jeho poetike a súčasných trendoch podmienených aktuálnym stavom technológií. Ale tak, ako keď sa s ním bavíte o jeho dojmoch z Peru, a po chvíli nezostávate len pri zaujímavostiach o ufónoch a iných kuriozitách (aspoň v mojom pohľade ide o kuriozity...), ani pri rozhovore o dokumente nepreberáte spolu len otázky formátov, štýlov a foriem či rôzne praktické aspekty nakrúcania. S Poltikovičom sa v rôznych témach rozhovorov dostanete aj k otázkam všeobecným a trúfam si tvrdiť, že aj podstatným. Nemusíte s ním vo všetkom súhlasiť a váš partner v dialógu to zdá sa ani neočakáva, do ničoho vás nenúti a nesnaží sa nikoho presviedčať o svojej pravde. Možno sa snaží skôr inšpirovať, ak je o to záujem.

Tematike východných náboženstiev a filozofií sa venujú aj ďalšie tituly Poltikovičovej filmografie, napríklad Sarvamangalam (1999), V kruhu znovuzrození (2003), a iné. Vo filmovej spoločnosti FEBIO nakrúcal filmy pre viacero jej cyklov, Gen: Eduard Tomáš (1993), Jak se žije homeopatům (1998), Jak se žije vegetariánům (2000), či Zpověď smrtelně nemocného muže, který se zázračně vyléčil (2000). S FEBIOm tiež precestoval kus zemegule, v cykle Cestománie nakrúcal v týchto krajinách: Bhután, Brunej, Tibet, Filipíny, India – Západné Bengálsko, Indonézia, Japonsko, Kazachstan, Malajzia, Mexiko, Portoriko, Rusko, Grécko, Thajsko, USA. Ale v Poltikovičovej filmografii nájdete aj film Ruská rodová škola (2007), čo je podľa textu distribútora „dokumentární film o výjimečné a inspirativní vyučovací metodě ruského pedagoga Michaila Petroviče Štětinina“, či potrét známeho herca Jaroslava Duška Když kámen promluví (2010), v ktorom protagonista „...velmi sugestivně a přesvědčivě vypráví o základních momentech života jako moudrá a inspirující osobnost, jejímž životním postojem je radost.“

A neplatí to len pre rozhovor, vlastne také sú aj jeho filmy. Tie bolo možné vidieť neraz aj v Čadci. Napríklad na Etnofilme v roku 1986 Amaro drom – Naše cesta, (Cena Slovenskej národopisnej spoločnosti SAV), v roku 1988 dokument rovnako s rómskou tematikou Samostatná rota (Hlavná cena v kategórii spravodajsko – publicistických filmov). V roku 1992 Hlavnú cenu Etnofilmu – Bronzového turoňa získava spomínaný film Stěhování osady. V roku 2002 sa v Čadci premietal film Kapka z poháru nesmrtelnosti o fascinujúcom stretnutí 30 miliónov pútnikov na sútoku posvätných riek Gangy a Jamuny (čestné uznanie).

"Som niekde uprostred toho", zaznelo kdesi počas nášho rozhovoru. Priznám sa, vytrhol som tú repliku z jej konkrétneho kontextu v dialógu a použil ako titul tohto textu. Lebo si myslím, že je pre Poltikoviča výstižná. Vyjadruje jeho preferenciu empatického prístupu a jednaniu, v ktorých sa zohľadňujú viaceré hľadiská, pretože v každom z nich môže byť čosi hodnotné, prínosné. Okrem toho byť uprostred niečoho predsa môže byť chápané aj tak, že ste vo vnútri témy, javu a podobne, že jednoducho nekĺžete iba po povrchu. Myslím, že by to na môjho spoločníka v diskusii pasovalo tiež.

Posúďte sami

Napokon, posúďte sami. Napríklad v rozhovore o zážitkoch z návštevy Peru okrem zmienok o mimozemšťanoch, návštevníkoch z paralelných dimenzií a o účinkoch zázračnej byliny ajahuasca zazneli aj tieto myšlienky o svete, v ktorom žijeme: „Lidé si kolikrát myslí, že to rozhodnou politici, vládnoucí mocenské struktury, ale to je jenom výkonná složka. Ta skutečná moc je v každém z nás. To, co si člověk myslí, jak přemýšlí, co si přeje, jaké myšlenky vyzařuje, z toho se sčítá celkový obraz světa […] Když člověk myslí pozitivně a chce pozitivní věci, tak tím přispívá k tomu, že ta myšlenka má opravdu největší tvořivou sílu […] Každý z nás může přispět k tomu, aby svět byl lepší, aby byl šťastnější, nejen pro sebe, ale pro všechny. To je věc, kterou může opravdu ovlivnit každý. Těžko třeba změním to, co si myslí politici, ale ovlivním sebe, to, co si myslím, co vyzařuji. A tím přispěji i k tomu, jaký ten svět bude.“2

A posúďte prosím aj na základe rozhovoru, ktorý sme viedli v prestávke projekcií na Etnofilme v Čadci v októbri 2010.

Vo vašich filmoch by sa dali pomenovať hádam dva hlavné tematické okruhy: Rómovia a východné filozofie a náboženstvá, ale charakterizovať možno vlastne jediný filmový výraz: bez výraznejších gest, bez zvláštnych postupov a efektov. Štýl teda pomerne prostý, dnes by sa možno povedalo, že konzervatívny. Je tá striedmosť zámerná, cieľavedomá?

Režisér v diskusii po filme
Režisér v diskusii po filme

Vlastně mě film původně přitáhl tím, že mě zaujal svou komplexností, bohatstvím výrazových prostředků. Ze začátku jsem chtěl dělat spíš takové experimentálně pojaté filmy. Nakonec i můj absolventský film je experimentální, i další moje školní filmy byly experimentálně laděné. Školu jsem skončil v období socialismu, a kdo nebyl tehdy ve straně, nemohl moc točit. Měl jsem i takové období, že jsem si myslel, že filmu nechám, že budu dělat něco jiného, že se uchýlím někam do samoty na vesnici a tam budu žít. Pak se ale poměry naštěstí změnily, přišla doba, kdy si můžu točit, co chci.

Od změny poměrů je to především jedno téma, které mými filmy prochází: zajímám se hlavně o vnitřní duchovní život. Zajímají mě duchovní kultury různých národů, jejich výklad našeho světa, jejich hledání odpovědí, proč tu jsme, kam směřujeme, co je naším smyslem, co je smyslem veškerého bytí. To jsou samozřejmě věci neuchopitelné, ale mě to zajímá a tomu jsem pak i podřídil výrazové prostředky svých filmů, protože mi šlo především o to, nabídnout lidem nějakou inspiraci, jiný pohled na svět. Protože vidím, že spousta lidí i v západním světě hledá a pátrá po smysluplnějším životě. Jsme zvyklí na ohromnou pohodlnost - máme všechno po ruce, teplou vodu, jídlo, všeho máme dostatek, ale na druhou stranu nás to i hodně zotročuje a dělá nesvobodnými. Myslím si, že v našem životě potřebujeme prohloubit právě rozměr svobody a radosti. V tom nám mohou být inspirací ty národy, které my označujeme jako přírodní, které sice po materiální stránce nejsou rozvinuté, ale zase mají kontakt s bytím podstatně živější. Samozřejmě oni zase touží po materiálních věcech, které máme my, takže to směřování je oboustranné. Ale myslím si, že je stále hodně věcí v jejich životě pro nás přínosných, a to se snažím ve svých filmech zachytit a předávat. A tomu podřizuji i výraz svých filmů, že tedy nejdu ve stopách svých počátků, kdy jsem na škole inklinoval k experimentálnímu filmu, ale dnes mi spíš jde o sdělení. Samozřejmě se to snažím filmově ztvárnit, nechci, aby to byly jen nějaké povídající hlavy a seřazené synchrony, to určitě ne. Když to řeknu jednoduše, tak osvěta je pro mne důležitá.

A kde sa u vás berie ten záujem o spomínaný ústredný tematický okruh vašich filmov, kde sú zdroje záujmu o vnútorný duchovný život a duchovné kultúry rôznych národov vo svete?

Odmalička jsem cvičil jógu a vždy jsem se zajímal o orient, o východ. Zajímali mě indické filosofické systémy, takže když pak byla reálná možnost do Indie cestovat, hned jsem toho využil – vlastně ještě za socialismu. Byla to moje první zahraniční cesta na takzvaný devizový příslib. Nejprve jsem byl v Indii na obhlídce, pak jsem tam točil filmy, několik filmů. Východní filosofie mě hodně oslovila.

U nás to bylo takové zvláštní, oba rodiče jsou původně katolíci, ze Slovenska, ale vzhledem k tomu, že otec byl voják, tak samozřejmě nesměl být věřící. Ani mě nikdo k víře nevedl, nebyli jsme vychováváni jako věřící, ale vždycky mě to zajímalo. Už jako malý jsem přečetl bibli a studoval i všelijaké spirituální texty. Znal jsem ty věci, ale nepraktikoval jsem víru, nechodil jsem do kostela, to ne. Ale oslovila mě právě ta východní filosofie. A sice v tom, že byla taková jakoby širší, otevřenější. Křesťanský, respektive katolický pohled mi přišel okleštěný, trošku zjednodušený. Ale i to se mění, teď v řadě prohlášení, která uvedl papež minulý i současný, se vlastně mění i přístup katolické církve k víře a třeba ke spáse. Ale není to všeobecně známé, ani v katolických kruzích.

S týmto záujmom o duchovné otázky a so špecifickou hodnotovou orientáciou ste na FAMU študovali dokumentárny film, bolo to ešte v rokoch normalizácie...

Po projekcii filmu
Po projekcii filmu

My jsme měli štěstí, že ročníkovým vedoucím byl Antonín Navrátil, známý historik dokumentárního filmu. On nám dával volnou ruku, mohli jsme si natáčet, co jsme chtěli, to bylo úžasné! Měli jsme třeba daleko větší svobodu, než hraná režie, která byla více pod kontrolou. Já jsem si na příklad udělal film volně interpretující Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského, bylo to podobenství v obrazech a metaforách, ale ze současné doby. Takový 15 minutový snímek, kde jsem si vyzkoušel různé postupy, tehdy zajímavé nové technologie. Animoval jsem po okénkách, která jsem třeba i ručně koloroval, takže jsem si vyhrál. Dělal jsem to sám, sám jsem si to i stříhal. Samozřejmě, hodně mě inspirovala montáž němého filmu, z té jsem byl nadšený, ať už z německých klasiků, ale i ruských: Ejzenštejn, Dziga Vertov. Líbil se mi německý expresionismus, symbolika, surrealismus... Fascinovala mě obrazová kreativita, volné asociace, nálada vytvořená obrazem.

No ale jak jsem říkal, později jsem to trochu potlačil ve prospěch sdělení. Teď mám však zase pocit, že by to šlo skloubit. Že bych se vrátil k většímu asociativnímu obrazovému sdělení a to by pak mohlo i slovní významy posunout ještě třeba dál. Možná bych k tomu využil i více počítačové grafiky a takové prostředky, které by mohly trošku přiblížit onu neuchopitelnost, protože ty věci, co mě zajímají, jsou těžko uchopitelné, jsou mnohovrstevné, vícedimenzionální. Obraz to může taky nějakým adekvátním způsobem asociovat, když se to rozvětví ve více vizuálních symbolických rovinách.

Sledujete súčasný dokument, uvažujete nad tým, kam smeruje, ako ho robia iní? Kde je vaše miesto v kontexte súčasných trendov?

Jsem někde uprostřed toho. Co člověk, to názor, i na dokument. Já se příliš nezajímám o teorii, a tak se ani moc nezamýšlím, kam dnes směřuje dokumentární film. Jsem spíš ten praktik, tvůrce. Samozřejmě respektuji, že každý má právo točit si, co chce, no a pokud to má i nějaký ohlas a je o to zájem, tak proč ne?

Vždy jsem měl tendenci zabývat se tím, co bylo okrajem zájmu těch ostatních. Takže v období socialismu to byli třeba Romové, ale potom se to zase stalo módní záležitostí. Tím, že se změnily poměry a mohl jsem se zabývat tou duchovností, tak jsem se plně do ní ponořil, protože tomu se moc tvůrců nevěnuje, a pokud ano, tak je to duchovnost spojená s nějakým náboženstvím. Náboženství však já vidím spíš jako nástroj určité manipulace, možného zneužití, je tam zjevné propojení s mocenskými vlivy a podobně. Takže mě víc zajímá čistá lidská duchovnost, vnitřní prostor, oproštěný od kulturního a religiózního nánosu. Jak jsem říkal, jde mi o osvobozování lidské duše a znovuobjevení radosti, která by měla prostupovat naším životem. Samozřejmě, někdo si chce v životě prožít utrpení, prosím, má na to právo, ale spíš jde o to si život užít, mít z něj radost. K tomu směřuji a tomu se chci ve filmu věnovat i nadále.

Ako sa vám darí tieto témy realizovať? Kde ich nakrúcate, je na tvorbu tohoto druhu adekvátny priestor v súčasných televíziách?

O komerčních televizích škoda mluvit, ty nemají o tato témata vůbec zájem, ale i v České televizi je zájem čím dál tím menší. Projekty a náměty, které přináším, tam leží léta, nerealizují se. Mám tam například projekt, seriál o smrti. Chtěl jsem ukázat smrt z různých kulturních pohledů, jak se vypořádávají se smrtí různé národy, kultury. A taky smrt z různých aspektů, jako výsledek nemoci, úrazu, sebevraždy a tak dále. No a prostě mi v České televizi řekli, že se bez smrti obejdou. Takže to tam leží roky a roky a nic se neděje. Uznávám, na první pohled je to pro většinu depresivní téma, no nicméně je to téma, se kterým se musíme vypořádat. Samozřejmě, někdo se může před ním schovávat, ale jednoho dne prostě umře a je lepší být na smrt nějak připravený. Přijmout ji do svého života, pak je ten odchod mnohem jednodušší a můžu říct i příjemnější.

Naštěstí se mi daří sehnat prostředky i mimo hlavní média. Existují lidé, kteří jsou ochotni podpořit podobné projekty a vložit do toho prostředky. Takže před nějakými dobrými výdělky dávám přednost tomu, že si dělám, co chci. Raději vyžiji s málem, ale užívám si svobody tvorby.

Pokrok snímacej technológie a spracovania je úžasný, ako z neho profituje nezávislý dokumentarista ako vy?

Etnofilm Čadca, v kine Domu kultúry
Etnofilm Čadca, v kine Domu kultúry

Vlastně film teď prochází něčím, čím prošla fotografie. Tím, jak se zlevnily kamery a počítače, tak si film může udělat vlastně každý. Technologie jakoby zlidověla, je přístupná. Do jisté míry je to dobře, samozřejmě může z toho nastat i záplava filmů, ale myslím si, že kvalita se nakonec stejně projeví a prosadí se. Protože film je třeba umět udělat. Kvalita je prostě důležitá, i když se to dnes někdy tak nejeví. Jestli si kvalitní věci lidé všimnou teď nebo později, jestli jsou schopni je přijímat v užším nebo v širším kruhu, samozřejmě, to je otázka. Ale přesto si myslím, že není ztracené úsilí ani ztracený čas kvalitu vytvářet.

Já ty možnosti, co přinesly technologie, samozřejmě velice oceňuji. Díky nim jsem nezávislý, pro Českou televizi teď dělám málo, tak je pro mne naprosto skvělé, že si můžu udělat kompletně celý film sám na počítači a přitom ve vysílací kvalitě. Většinou pracuji s kolegou střihačem. Střihám, jak dlouho chci, třeba na hodinový film bych v České televizi dostal deset dnů střihu, doma ho můžu střihat celý měsíc a nikdo na mě netlačí. Je to velká svoboda.

Pred chvíľou sa tu v Čadci v súťažnom programe Etnofilmu premietal film Romský král. Je to váš návrat na miesta, kde ste pred sedemnástimi rokmi nakrúcali Stěhování osady, je to opätovné stretnutie s vtedajšími protagonistami. Pravda, v tom filme nejde len o porovnávanie s minulosťou. Ale jednak, čo sa zmenilo?

Na sklonku osmdesátých a na počátku let devadesátých jsem se věnoval romské problematice více, dá se říct systematičtěji. Zachytil jsem problematiku negramotných, problematiku druhé světové války, genocidu, také třeba romskou hudbu i různé aspekty sociální. Poslední film v té řadě se jmenuje Stěhování osady, což byl takový časosběrný snímek, natáčeli jsme, když se Romové stěhovali z chudých chatrčí do moderních panelových novostaveb. Film byl poměrně hezky přijat na festivalech a také veřejností. Myslel jsem si, že jsem to téma už nějak uzavřel, protože jak už jsem uvedl, zajímaly mě pak ty vnitřní věci, duchovní. No ale po letech mě oslovila Jarmila Poláková z asociace Film a sociologie, jestli bych v tom nechtěl pokračovat. Chvilku jsem váhal, jestli se vrátit, ale protože jsem v Žehře měl už i osobní vztahy, tak jsem si říkal, že se tam rád po letech podívám. Šel jsem do toho, přičemž jsem vůbec nevěděl, jak se to vyvine.

Bylo pro mě velikým překvapením, jakým způsobem se Romové díky působení moderních misijních církví mění. Pastoři je přesvědčili, že Bůh je všude, že není omezený jen na kostel. Pastoři Romy přijímají jako rovnocenné bytosti a oni se díky tomu změnili. Někdy naprosto neuvěřitelně, tak, že i z těch těžkých alkoholiků a kriminálníků se stali velice přátelští mírní lidé, kteří žijí naprosto spořádaným životem a zajímají se o druhé, nebijí se, neopíjejí. Nastal prostě obrat, který jen tak nevidím ani u lidí, kteří jsou duchovně orientovaní. To pro mě bylo úžasné zjištění a velice překvapivé. Byl jsem rád, že jsou schopni si najít svoje místo, potěšilo mě, že se daří i těm, co chtějí pracovat a žít jako majoritní společnost. Že v Anglii je tamější společnost přijala bez předsudků. Žije se jim tam hezky, Romové, kteří žili na Slovensku v chatrčích, žijí dnes v domech, které jsou nadstandardní i z našeho pohledu. Jsem rád, že tento film vznikl a možná se tam po letech zase vrátíme, kdo ví?

Tie zmeny v životoch Rómov, ako ich prináša aj váš film, sú skutočne obdivuhodné. Nie je však pôsobenie misionárov v rómskej komunite spojené aj s nejakými rizikami? A myslíte si, že zmeny budú trvalé?

Ta změna, která nastala díky působení křesťanské misijní církvi, není jednoznačná záležitost. Samozřejmě, můžeme to hodnotit pozitivně, ta proměna je úžasná, je to opravdu až neuvěřitelné, co se podařilo. Ale když se na to podíváme hlouběji, tak tam vidíme určitou manipulaci, je tam jistý nátlak. Vyžaduje se po nich, aby žili jako Ježíš Kristus a následovali jeho zákony, straší je, že když tak žít nebudou, přijdou do pekla a budou zatraceni. Je to zjednodušení, ale je to moment, který na emotivní iracionální Romy silně působí. Tak samozřejmě je to otázka, jestli je to dobrá metoda, změnit se díky nějaké manipulaci, díky určitému strachu.

Záležitost druhá – jak dlouho změna vydrží? Dnes můžeme mluvit o tom, že tato vnitřní proměna Romů trvá již několik let. Našli svůj smysl života. Bude-li to fungovat i nadále, nevíme, to je opravdu otázka. Proto by bylo zajímavé se k tomu ještě někdy s kamerou vrátit.

Ještě k té manipulaci: ani my si třeba neuvědomujeme, čím vším jsme manipulováni a s jakým strachem vlastně žijeme, co všechno na nás působí. Takže i nad tím bychom se měli zamyslet, co všechno nás utváří a ovlivňuje. Jestli je to tak dobře, jestli i my nemůžeme žít nějak jinak. Daleko svobodněji a radostněji.

 

Ďakujem za rozhovor.

 

Pozrite si tiež časť rozhovoru s režisérom nakrútenú na video:

  • O tom všetkom, ale aj o inom napríklad v rozhovore na stránke internetovej televízie Cesty k sobě
  • tamže