Festival>>Proč nás nenaučili žít?

Proč nás nenaučili žít?

Jeden svet v Bratislavě 2012 – inspirace slovenských filmů

december 2012 Martin Štoll

Slovenský dokumentaristický kontext postrádá národní přehlídku, která by tvůrčím způsobem reflektovala stav oboru, resp. možnost vzájemných konfrontací nabízí řada úžeji zaměřených festivalů (Art Film Fest Trenčianske Teplice, Etnofilm Čadca, Agrofilm Nitra, Ekotopfilm Bratislava, Envirofilm, Medzinárodný festival potápačských filmov Vysoké Tatry, nově Festival dokumentárních filmů DOCsk Košice nebo studentské Áčko a ISFF Artcinema ´60 Trnava), případně národní cena v kategorii Najlepší dokumentárny film v soutěži Slovenské filmové a televizní akademie Slnko v sieti. Zřejmě i proto se organizátoři přehlídky filmů s lidskoprávní tematikou Jeden svět rozhodli již poněkolikáté tuto mezeru vyplnit a jedinou soutěžní kategorií se opět stala Slovenský dokumentárny film 2011/2012.

Měl jsem jako porotce tu čest shlédnout všech sedm vybraných filmů, které se dostaly do nejužšího kola a přiznávám, všechny mi vzaly dech. Každý z jiného důvodu. Neznamená to, že by se v každém z nich nenabízelo téma k odborné diskusi, nicméně už dlouho jsem se nesetkal s tak vyrovnanou kolekcí filmů za tak krátké časové období. A dokonce jsem si trošku zazáviděl.

Jeden svet Bratislava
Jeden svet Bratislava

Sestava filmů přináší velmi důležitou zprávu: slovenští filmaři a filmařky jdou po podstatných tématech. (Stejný pocit mám v posledních letech i u filmů studentů Filmové a televizní fakulty VŠMU.) Zdůrazňuji to proto, že v českém prostředí to tak samozřejmé není, navíc česká tvorba dá více na kouzlo nechtěného (nebo naopak velmi chtěného) v situačním snímání, případně sází na šprým - ovšem nepatří se zde takto generalizovat. Těch sedm filmů vytváří základní představu, čím slovenská společnost opravdu žije: problém novodobé politické kultury (Muži revolúcie 1), hledání kořenů slovenské identity (Krehká identita), únik ze sociálně náročné reality (Zvonky šťastia), naděje romské komunity (Cigáni idú do volieb), deziluze o profesním uplatnění (Absolventi) a problémy mladých rodin ve středoevropskémn kontextu (O mladých rodičoch 2). (Do kolekce byl zařazen i paradokumentárně natočený hraný snímek o zoufalém hledání životního uplatnění Až do mesta Aš, avšak s kategorií dokumentu se míjel.) Všechno jsou to témata, která utvářejí veřejný prostor, vymezují životní pocity obyvatel, míru optimismu i skepse, kterou dnešní Slováci v sobě nesou; všechno jsou to signály o stavu společnosti i jednotlivce. Cenné je, že slovenští filmaři se tak velkých témat nebojí a jdou na ně co nejpřímějším a nejdůraznějším způsobem zobrazení.

Zuzana Piussi použila v Mužoch revolúcie (2011) metodu investigativní publicistiky, aby pátrala v historii po politické korupci sametové revoluce, a ve své objevnosti je až šokující. Pomsta protivníků na Jánu Budajovi, předsedovi Veřejnosti proti násilí, který se za socialismu zavázal Státní bezpečnosti, jeho politická diskriminace v nejsvětlejší chvíli jeho kariéry stejně jako kuplířské čachry mezi Občanským fórem a komunistickým parlamentem kvůli prezidentské volbě, dále existence tajného trezoru federálního ministra vnitra Richarda Sachera v souvislosti s lustračním zákonem, a mnohé další skutečnosti jsou závažné podněty. Přemýšlivého člověka nemohou nechat na pochybách, že nejen minulost, ale i soudobé dějiny je potřeba vnímat ambivalentně. A že leccos o naší historii ještě nevíme. Doporučuji tento film pustit při příštích oslavách výročí revoluce na obrazovce české televize veřejné služby. Kontroverznost Piussiných zjištění patrně zarezoronovala i ve Slovenské republice, neboť do výroby filmu nevstoupili ani veřejní Rozhlas a televízia Slovenska, ani jej nepodpořil Slovenský audiovizuální fond, takže jej nakonec produkovala Asociácia slovenských filmových klubov.

V druhém svém filmu Krehká identita (2012) se Zuzaně Piussi podařilo něco téměř nemožného: vyhmátla postavy a situace, které ztělesňují či reprezentují abstraktní téma hledání kořenů slovenské identity a vytvořila esej, který v sobě nese znaky přízračnosti, až obludnosti. Svým jednáním zcela nedůvěryhodný předseda Matice slovenské v čele tradiční slovenské instituce; bývalý poslanec Federálního shromáždění, král separatistů Stanislav Pánis a jeho autoritativní království slovenského nacionalismu; čtveřice žen duchovně fanaticky se upínající k sedmipočetníkům, žákům Cyrila a Metoděje, jako prvním slovenským svatým; slovenský historik působící na italské univerzitě, který přišel na důvody Hitlerovy přilnavosti ke Slovensku a zejména výbušná scéna hlasování na městském úřadu v Bytči o desce na rodném domě Jozefa Tisa - to je jen stručný a neúplný výčet „materiálu“, kterým autorka klade zásadní otázky Co vlastně je identita? a Kde končí realita a začíná fikce slovenské národnosti? Extrémnost příkladů a hlavně přesvědčivá vizualizace činí z filmu výjimečný impuls k promýšlení mezí, za které je možné v přesvědčování sebe i jiných zajít. Myslím, že právem právě tomuto filmu porota Jednoho sveta udělila hlavní cenu.

Pozvánka na projekciu víťazného slovenského dokumentu
Pozvánka na projekciu víťazného slovenského dokumentu

Časosběrné sledování jevu přímo u zdroje tématu se ujal Jaro Vojtek s filmem Cigáni idú do volieb (2012), když se rozhodl zmapovat politickou kampaň Vlado Sendreia, romského aktivisty, který se pokouší dostat jako první romský poslanec do Slovenského parlamentu. Film je to čistý, observační, postavený na kontrastu Sendreiových ambic a jeho ženy, která mu ve výsledku nevěří, a na kontrastu metod, které používají „bílí“ politici v kampani a které je potřeba využít ve specifické komunikaci v romské komunitě. Kandidát staví svůj úspěch na zcela osobním, až rodinném kontaktu, se svým týmem objíždí jednotlivé rodiny, aby získal ve volbách 600 hlasů a po volebním neúspěchu zjistí, že jich potřeboval nejméně dvojnásobek, a navíc, že hlavní figura, na kterou sázel, tamní starosta, ho podvedla. A tak je kamera svědkem zhroucení sympaticky načaté politické kariéry, která nutně musí končit protagonistovým rozhodnutím, že za čtyři roky se pokusí starostu sesadit. Film je upřímný a dynamický, bezprostřední, tak jak je celá kampaň i hlavní hrdina sám.

Romskou problematiku přibližuje i film Zvonky šťastia (2012), ovšem režiséři Marek Šulík a Jana Bučková naštěstí našli originální klíč. Vyhnuli se klišé etnograficko-sociálně zaměřených dokumentů, nepředstavují romskou vesnici jako exponát, ale je pro ně jen jevištěm vlastní hry. Vytvářejí napůl smyšlený příběh o dvou příbuzných (bratranec a sestřenice), kteří milují Karla Gotta a Darinku Rolincovou a v jejich obdivu nacházejí únik ze své reality. Posílají svým idolům videovzkazy, originálním způsobem si přetvořili hlavní hit této popdvojice, dokonce ke své verzi písně natáčejí vlastní videoklip. Film balancuje na hraně reality, je to konstrukce, hra také s divákem, nicméně přiznaný koncept daleko účinněji než cokoli jiného vypovídá o myšlenkovém světě svých hrdinů. Jejich návštěva obchodního domu a úvahy o tom, jestli si sladkost Mozartovy koule dopřává i Karel Gott, je krasosměšná.

Prvoplánově evropský rozměr nastavil film O mladých rodičoch (2012), který formou ankety a přirozených situací šel po tématech souvisejících s brzkým rodičovstvím. Rodiče ze Slovenska, Čech, Rumunska, Finska se pokoušejí na kameru definovat hlavní přednosti i obtíže jejich stavu; rodiče jsou vybráni reprezantativně, od matky samoživitelky přes mladý ekologicky smýšlející pár až k tradiční středostavovské česko-slovenské rodině. Výrazově je snímek Adama Hanuljaka z kolekce nejchudší, ale otevírá téma práva na volbu vlastní životní cesty, která může být i v kontradikci se všeobecnými trendy i ne příliš optimistickými vizemi budoucnosti.

A takovou deziluzi zobrazuje poslední snímek sestavy, Absolventi (2012) režiséra Tomáše Krupy. Absolvent Akademie umení v Banské Bystrici se rozhodl sledovat své tři spolužáky, jak se „chytnou“ v profesním životě. Aniž by to sám patrně zamýšlel, byl s kamerou svědkem tří typických modelů uvažování: absolvent výtvarného oboru videoartu není schopen nalézt žádnou práci, navštěvuje Úřad práce a doslova neví, co se sebou; absolvent dokumentárního filmu rovnou na svou profesi rezignuje a vrhá se na vybudování vlastního řetězce obchodů se zvířaty a potřebami pro ně i za cenu naprostého celoživotního sebeobětování; absolvent herectví nenachází v oboru práci, pracuje jako stevard u letecké společnosti, v průběhu natáčení je s mnohými dalšími propuštěn a tak se vrací ke své profesi, uplatní se jako herec nejposlednějších štěků v televizních seriálech. Otevřené výpovědi protagonistů v autentických situacích dané důvěrou aktérů k režisérovi filmu, činí z diváka svědka hledání mladých lidi, kteří do sebe právě investovali úzce profilované vzdělání a musejí rozhodnout, jak s ním naložit. Film nakonec klade otázku o smyslu uměleckého vzdělání, ale hlavně dokládá, že každý má život ve svých rukách. Proč nás na škole nenaučili, jak žít?, stýská si téměř v zoufalství mladý videoartista, který patrně čekal, že už je jen krůček k elitě národa a umělecký svět se bez jeho přítomnosti už neobejde. Filmu porota přiřkla Cenu poroty, protože film, navíc debut, je mementem pro všechny mladé lidi, kteří čekají, že se o ně přeci někdo postará.

Jak žít? je společná otázka všech filmů slovenské kolekce Jednoho sveta, který se v prosinci konal v Bratislavě. Jaké vyznávat hodnoty, čemu věřit, jak odolat zcestí iluzí a falešných představ a idolů – to jsou podstatná témata, která soutěžní filmy letos reflektovala podstatným způsobem. Jakkoliv je to dohromady jen dílčí sonda, přece jen vypovídá o upřímnosti i hravosti slovenských autorů, a zejména o jejich důvěře ve společenskou roli dokumentu, neboť vyslovení základních otázek a jejich medializace může vyvolat společenskou debatu. Filmy Zuzany Piussi jsou tím známé i u nás, ale není sama.